Letos jsem měl poslední příležitost zúčastnit se juniorského Mistrovství Evropy v lezení. Závodilo se ve dvou disciplínách v lezení na obtížnost a v lezení na rychlost. Já jsem se zúčastnil pouze závodu v obtížnosti.
Hostitelskou zemí bylo Rakousko, přesněji tyrolské městečko Imst.
Vyjíždíme společně s Márou Škorpilem v pátek v 6 ráno z Poličky a kolem třetí už hledíme na stěnu, kde se zrovna leze kvalifikace závodu na rychlost. Naše největší naděje je v této disciplíně Honza Kříž, kterému se podařilo postoupit do vyřazovacích bojů ze 4. místa, když si zalezl svůj osobní rekord. V KO souboji bohužel udělal chybu a skončil na 7. místě.
Já začínám lézt v sobotu dopoledne, kdy je na programu první kvalifikační cesta. V kategorii je nás 44 a já jdu na řadu jako 30. Je to trošku nevýhoda, protože teplotní rozdíl mezi prvním závodníkem a posledním je kolem 10°C a to už je znát. Cesty jsou tu kolmé a je to spíše takové plazení než lezení.
První kvalifikačku tak trochu zabalím, když se dostanu do kroku, který byl pro lezce většího vzrůstu primitivní. Měl jsem sice mírné bandasky, ale nechtělo se mi vymýšlet nějaké složitější řešení, tak jsem to prostě zkusil nejrychlejším avšak nejtěžším způsobem. To se nevyplatilo a spadl jsem. Výkon prozatím stačil na 30. místo.
Druhá cesta vypadá o něco lépe, ale pořád je to kolmáč s malými chyty a špatnýma nohama, kde každému kroku musí předcházet několikanásbné přeskládání noh. Oproti první cestě jsem mnohem víc v pohodě, a i na výkonu to bylo poznat. Zalezl jsem své maximum a bylo z toho 23. místo.
Celkově jsem skončil na 29. místě, s čímž jsem s aktuální (ne)vytrvalostí spokojen.
Tímto závodem však pro mě lezecký výjezd pouze začíná, protože je přede mnou ještě 13 dní, které strávím na skalách v okolí Imstu.
V neděli se jdeme podívat na finále, do kterého se bohužel nikdo z Česka neprobojoval. Atmosféra byla parádní, a jak závodníci tak diváci měli možnost si to opravdu užít.
Odpoledne koukám na předpověď, ze které se dozvídám, že v pondělí má přijít pořádnej slejvák, tak s Márou neváháme a v 6 večer ještě vyrážíme na skály. Jedeme do bouldrové oblasi Tumpen bloc. Když tam dorazíme, jsem z bouldrů úplně u vytržení. Všechny bouldry vypadají opravdu famózně. Je tu spousta převislých kamenů s nádhernými bouldry. Nádhernou scenérii doplňuje opravdu divoká rozvodněná řeka, která mě neudivuje o nic méně.
Na rozlez dáváme nějaké 6C a já jdu zkusit 7B, ale po dvou pokusech se radši rozhoduji pro přesun, protože je tu spousta hezčích bouldrů.
rozlez cca 6C
Jdeme tedy k Demon roof 7B. Zkouším flash, ale zastavuje mě hned první krok. Ten se mi daří až na 3 pokus a boulder už nepouštím. Spíš 7A+?
Demon roof 7B (7A+)
Dále pokračujeme k boulderu No name 6B, který Mára po chvíli přelézá. Hned naproti mě hned od příchodu provokuje boulder Dead hang 7C. Boulder se mi strašně líbí a jsem do přelezu opravdu hodně motivovaný. K mému obrovskému překvapení se mi daří boulder dát na flash. Akorát jsem trošku zmatený ohledně klasifikace, boulder mi sice dost sedl, ale i tak bych tomu dal tak maximálně 7B/B+.
Dead hang 7C (7B/B+) - flash
Mára zkouší kolmé 6C, které jsem mu vybral a trochu znechuceně mě do bouldru nahání s tím, ať si zkusím jaké bouldry mu vybírám. A musím uznat, že to nebyl úplně šťastný vyběr - špatné nohy, malé chyty a celkově mi boulder přijde těžší než protější Dead hang za 7C. Se štěstím boulder přelézám na třetí pokus a jdeme dál.
krutopříšné 6C
Další na řadě je boulder Trust it 7C. Boulder mi zase perfektně sedl a druhým pokusem přelézám. Teď začínám uvažovat, zda mám takovou formu nebo jestli je to už třetí nadhodnocený boulder. Těžko říct, každopádně jsou to všechno nádherné bouldry a mám obrovskou radost z lezení tady.
Trust it 7C
Trust it 7C
Už se začíná stmívat, takže pro dnešek to je vše.
Nakonec se ještě večer rozhodujeme, že ráno ještě než začne pršet se tam vrátíme. Tak jsme také učinili. Konečně je trochu tření, protože včera bylo kolem 30°, teď je tak 18°, což je mnohem lepší. V plánu je Crocodile 7C, as pátým pokusem přelézám. Je to parádní převislá hrana a asi zatím nejhezčí boulder co jsem tu lezl.
Crocodile 7C
Crocodile 7C
Zkouším přidat sit start, ale stopku mi vystavuje první krok. Potom zkouším vedlejší Diamonds are forever 7C, ale nemůžu přijít na program, tak pokračujeme dál. Mára zkouší nějaké 7A, ale je to dost o hubu (teda spíš o záda), tak se přesunujeme.
Povede se mi postavit přímo do mraveniště a zjišťuji, že mé přesvědčení, že lesní mravenci nekoušou bylo klamné.
Jdeme k pěknému 6C, které Mára asi po čtvrt hoďce přelézá. Já mám vyhlídlého Mr. Undercovera 7B+. Je to suprovej strop po malých lištách a stiscích. Už ale chybí síla a především kůže, navíc bude každou chvílí pršet, takže to balíme.
V úterý rest.
Středa je ve znamení marnosti. Opět brzy ráno vyrážíme společně s Márou na nedaleký Tumpen bloc. Na rozlez dáme nádherné 6B. Potom se rozhodnu vyzkoušet své první 8A. Absolutní dutost. Jdeme dál po proudu řeky až ke kamenu kde se nachází pěkné 7A.
7A
Mě se daří na flash, Mára boulder asi půl hodiny neoblomně pokouší, ale nedaří se. Já mezitím kousek odtud zahlédnu úžasný boulder, který sice není v průvodci, ale pamatuji si ho z nějakého videa. Matně si vzpomínám, že je to 8A nebo tak něco. Boulder je to fakt parádní a moc nechybělo ke zkrokování, ale jeden den je málo a víc tomu věnovat nechci. Chvíli odpočívám a vrhám se do Happy feet 7B, ale na první krok jsem asi slabej. Chuť si jdu spravit na White traverse 7A, který dávám na flash.
White traverse 7A
Chvíli ještě pozkouším Indiana Jonese 7B, kde se mi záhadně povede při pádu zajet až hluboko pod kámen. Už začíná být vedro a já jsem dost odrovnanej, takže to balíme a vracíme se do Imstu.
Ve čtvrtek leze pouze Mára, já pouze jistím a hlavně restuju.
V pátek uskutečňuji minicomeback, když společně s Márou, Terkou, Janičkou a Honzou Zbrankem navštívíme lezeckou oblast s lanem - Nassereith. Je to pěkný převislý masiv s převážně bouldrovými cestami. Na rozlez dáváme s Márou 6b. Už tam znovuobjevuji význam slova vytrvalost. Hned potom nalézám do vedlejší cesty Pharao 7c+. OS pokus je dost marnej a i se zkrokováním mám docela problémy. O to víc mě překvapí, když cestu na druhý pokus bez problémů přeběhnu. Teda úplně bez problému ne, protože jsem si kompletně strhl kůži na druhém článku malíčku.
Pharao 7c+
Honza si mezitím pošle Árese 8a+ a Mára nastupuje do Hery 7b, bohužel padá pár kroků před koncem. Já se jdu pokusit o flash cesty Venus 7c. Klasicky padám v posledním těžkém kroku, takže flash se nekoná. Mára pokouší pěknou hranku za 7b, ale na OS nepouští. Já ji jdu hned po něm.
Honza ve Venuši 7c
Asi u třetí presky si pro změnu kompletně strhnu kůži na druhém článku prostředníčku a mám na nějaký čas dolezeno. Balíme to, jedeme do Imstu a následně na stěnu do Insbrucku, kde vybrané čeká trénink.
V sobotu máme všichni rest, a tak vyrážíme na doporučení Honzi Zbranka ke krásnému jezeru v údolí Ötztalu.
Na neděli je opět plánovaný rest. Z mé strany především kvůli strhnuté kůži na dvou prstech, ale určitě to prospěje i svalům. O restu se ale moc mluvit nedalo, spíše naopak. Poslední dobou mě začali lákat mimo skal také hory, takže využívám skvělé příležitosti a vybírám si horu Muttekopf (2774 m. n. m.). Můj trip byl hned od začátku poznamenaný tím, že jsem si spletl horu (haha). Souhrou náhod jsem však zvolil správnou trasu, a když stanu na vrcholu Alpjoch (2400 cca) vidím naproti gigantický Muttekopf. Trošku se zaleknu a přemýšlím, jestli se tam vůbec odvážím, protože musím nejdříve sejít s této hory do údolí a až z něho se vydat na Muttekopf. Když před sebou vidím skupinku důchodců, tak si říkám, že to přece nemůže být tak strašné (to jsem ale nevěděl, že důchodci mají namířeno pouze do restaurace kousek pod údolím). Když sestoupím do údolí začíná pomalu pršet. Asi to není nejrozumnější, ale pokračuji v cestě na vrchol. Po asi dvou hodinách stojím na vrcholu, poslouchám hřmění a sleduji jak se ke mě blíží pořádná bouřka. Neváhám a okamžitě lezu dolů. Kde to jde tak běžím a využívám všech zkratek. Naštěstí se mi povedlo včas dostat zpět do údolí. Tam mě však zastihla bouřka jakou jsem ještě nezažil. Asi hodinu padají kroupy o průměru asi 2 cm, a to opravdu hustě. Navíc to pěkně bolí, jsem celej promočenej a všechno klouže. Aby toho nebylo dost, tak nevědomky sejdu ze značené trasy a chvíli mám dost nahnáno. Naštěstí v dáli zahlédnu chatku, a tak tam se vší opatrností scházím. Mám velké štěstí protože jsem si vlastně zkrátil cestu dolů. Tady nalézám značení a pomalu přestává pršet. Po pár minutách konečně potkám první lidi a už se cítím lépe. Cesta do Imstu mi trvá ještě další tři hodiny, ale to už jdou nohy jako automat.
Vůbec jsem se tu o tom nechtěl rozepisovat, ale prostě mi to nedalo, protože to byl pro mě jeden z nejadrenalinovějších a nejdobrodružnějších "výletů", který překonal veškeré ostatní zážitky zde. Počáteční úžas vystřídala únava, únavu strach, a strach satisfakce.
A teď trochu méně tragický fotoreport:
Jezírko nad Imstem s výhledem na horu, o které jsem se mylně domníval, že je to Muttekopf.
Selské stavení s magickou atmosférou.
Pro některé se může stát výrazným ulehčením lanovka, která slouží především bobistům, jenž přišli vyzkoušet nejdelší bobovou dráhu ve střední Evropě.
Milku hledám marně.
Hory mě postupně začínají obestupovat ze všech stran.
Myšlenka na válení sudů. Mimochodem tam dole se nachází Imst a mé výchozí místo.
Krajina se s přibývajícími metry začíná měnit. Čím víc metrů, tím víc šedi.
V dáli vidím první zbytky sněhu.
Protější vrcholy v kombinaci s mojí pofiderní pseudo mapkou mi značí, že jsem zcela jinde než jsem si myslel.
Můj první pohled na Muttekopf a zjištění mého pitoreskního omylu.
Pohled na Imst a jeden z mála místních obyvatel - havran, který se mnou při focení vůbec nespolupracoval.
Cesta do údolí pod Muttekopf. Myšlenka na sudy mě pomalu opouští.
Minivodopád na cestě do údolí.
Ledově studený potok poskytující lepší osvěžení než basa vychlazených piv a bez vedlejších účinků. I když jakási závislost zde také klíčí.
Přechod přes místní "ledovec".
Cesta začíná nepatrně měnit charakter, ale i přesto sedák zůstává v batohu. Nebo je to hromosvod?
S blížícím se vrcholem se naskytují stále krásnější výhledy.
Jeden z důkazů.
Vrchol je jen první polovina lehčí cesty.
Motivace k spěšnému sestupu.
Sestup šel opravdu rychle a naskytuje se možnost přečkat bouřku v horské hospůdce. Ego hlásá nebuď srab a běž. Tak běžím a následně lituju.
Kombinace bouřky, strmého terénu, neznačené trasy a mého orientačního nesmyslu mě začíná trochu děsit.
Nakonec se mi bez újmy (až na promočené oblečení, batoh a mé temné myšlenky) daří sejít až na značenou trasu odkud pokračuji skalní soutěškou, kde voda zase ukazuje svoji vlídnou tvář.
A teď trochu méně tragický fotoreport:
Obávám se, že v pondělí nebudu moct ani chodit. Realita je nakonec o něco příznivější, a tak s Márou vyrážíme bouldrovat na již známý Tumpen bloc. Na rozlez dávám 6A a nádherné 6B+.
rozlezové 6B+
Mára si hned při rozlezu roztrhl bříška na dvou prstech, takže pro dnešek dolezl. Ještě zkouší nedokončený bussiness na 7A u řeky, ale prý to nejde. Já nalézám do Drunken mastera 8A.
Drunken master 8A
Konečně dávám první krok, který je možná i nejtěžší a zkouším to dál. Maličko upravuji program a nejsem daleko od toho abych boulder zkrokoval. Nakonec se ale stejně rozhoduji, že dnes uspořádám tour de 7A's. To mi však narušuje rakouský důchodce, který mi dost důrazně vysvětluje, že je to tu verboten. Bohužel ho neobměkčí ani moje "zdatné" šprechtění, takže to musíme zabalit.
Holky s Peťou jedou odpoledne na stěnu do Insbrucku, tak se připojuji a strávím skoro 5 hodin na bouldrovce.
V úterý leze jenom Mára já restuju. Vybral si oblast Nassereith, kde už jsme byly. Nemá však úplně nejšťastnější den a tak se po chvíli vracíme s prázdnou.
Odpoledne opět navštívíme jezero Piburgsee, kde (překvapivě bez větší újmy) vystřihneme asi 7 metrů vysoký skok ze stromu.
Středa je pro změnu zasvěcená pouze mě. Zase míříme do Nassereith, kde mám v plánu pozkoušet Árese 8a+.
Nassereith
Nejdříve však na rozlez flashuji Heru 7b. Poté už nastupuji do mého jediného dnešního cíle. Nedělám si velké ambice, spíše chci pozkoušet něco těžšího a zjistit jak jsem na tom se sílou. Cestu překvapivě krokuji bez problémů. Je to krásná silově vytrvalostní cesta, kde každé zaváhání stojí cenné síly. Po chvíli odpočinku nastupuji do ostrého pokusu, ve kterém se mi povede hned v první třetině cesty udělat neúnosně moc chyb, což znamenalo pád. Cestu jsem si ještě jednou prolezl, ale na přelez se s aktuální vytrvalostí rozhodně necítím. Tím bylo dnešní lezení dovršeno a vracíme se do Imstu.
Ve čtvrtek všichni zevlíme. Padne několik dílů House, různých videí, filmů a jde se spát.
Pátek je dnem odjezdu. Dopoledne se společně v Imstu jdeme podívat na kvalifikaci svěťáku, a poté se loučíme.
Bylo to opravdu skvěle strávených 14 dní, plných lezení, zábavy, hloupostí, šikany a příjemné únavy. A vám (Janičko, Terko, Máro, Peťo, Verčo, Marie - zejména za odvahu svěřit nám auto, Scheuerovým za odvoz zpět, a vlastně i všem ostatním členům repre i nerepre) patří velké díky.
A teď trocha tréninku! Teplice čekají. :)
