Minulý víkend se v sobotu konalo ve městě odkud pochází sám Rumcajs druhé kolo ČP v lezení na obtížnost mládeže a juniorů. O cesty se postaral Víťa Lachman, a ikdyž byly trošku těžší mě se líbily.
První kvalifikačka vypadá těžce, ale říkám si, že by mi mohla sednout. Sedl jsem si ale jenom já do sedáku, a to už v polovině cesty, když řeším problém tam kde není. Druhá kvalifikačka je takovej zvláštní kolmáč s bouldrem ke konci, který mě vystaví stopku. Po kvalifikaci mi příšluší až čtvrté místo a po dlouhé době začínám být trošku nervózní. Finále vypadá celkem přísně, a taky že je. Z izolace odchází závodníci jak na běžícím páse a za chvíli jdu na řadu. V cestě mám v plánu vynechat dva chyty a valit to pěkně přímo. To se ukáže jako né úplně dobrej nápad. Cestu tak nějak přetrpím až k mému rádoby elegantně vymyšlenému místu, kde vyvrcholí moje dnešní marnost a padám. Strachuji se aby to vůbec vyšlo na nějaké slušné umístění. Sumasumárum 3. místo za Romanem a prvním JJ (Džej Džejem).
Tímto závodem však můj lezecký trip pouze začíná. Ihned po závodech valíme s "postarší seriózní dámou", "dobrenďou", "tím co má malé ruce" a s "tou co má špeky na zádech" do Německé Frankenjury, kde hodláme prolézt, prospat, projíst a hlavně prosmát následující čtyři dny.
V neděli jedem na Studenta, kde na každého čeká nějaká ta cesta. Dost prší a jelikož my všichni máme déšť rádi, tak procházíme německé lesy s nadějí, že objevíme naši vytouženou oblast. Když už jsme všichni dostatečně mokří rozhodneme se vrátit do auta. Po ujetí dalších dvou kilometrů zjišťujeme, že jsme se snažili vytrhnout chlup z dlaně a nacházíme náš dnešní cíl. Hold není zatáčka jako zatáčka. Dokonce i sluníčko má s námi slitování, a tak abychom si mohli vysušit věci na chvíli vysvitne. Za vyzdvyhnutí stojí rozhodně "ta se špekatými zády", která čtvrtým pokusem pokosí svoji první destíku. Mě se daří na druhý pokus vytrvalostní devítka.
Následující den máme všichni rest, a tak hrajeme logické hry jako například tref se kamínken do plechovky a podobně. Odpoledne navštívíme hrad a Sophiinu vyhlídku.
Úterý je ve znamení marnosti a utrpení. Teda zejména z mojí strany. "Ten s malíma rukama" pošle alespoň jednu devět plusku a "dobrenďa" zabere v osmičce, jinak zbytek týmu upadá do hluboké deprese. Když se mi podaří spadnout i v poslední lehké cestě, jsem už na pokraji sebevznícení. Večer se nám ještě nepodaří najít otevřenou pumpu, a tak jdeme všichni veselé spát.
Ve středu je ale všechno jinak. Pozitivismu je tolik, že úplně nadnáší a padá jedna cesta za druhou. Na rozlez dám nějakou osmičku a směle prohlašuji, že dnes lezu vše OS nebo flash. Ani nevím jak blízko jsem pravdě. Po velmi dlouhém boji s laktátem onsightuji moji první devítku a konečně si můžu užívat záplavu endorfinů. Chvíli poté ještě přídám 7b na flash a na příště zkrokuji devět plusku, kterou chvíli předemnou poslal "ten s malýma ruka". Tím se náš čas tady bohužel dovršil.
