To jsem na tenise?

Tak takovouto otázku si v duchu říkal asi každý finalista letošního MČR ve Svitavech.
Letošní MČR se konalo na mé nejoblíbenější stěně a i obecně jsou ve Svitavech asi nejlepší závody. Možná je to dáno i tím že na české poměry je stěna dostatečně vysoká pro postavení pěkných vytrvalostních cest, které mimochodem letos opět stavěl Štěpán Stráník. V kategorii nás bylo pouhých sedm a z toho jsme byly 3 Poličáci. Tentokrát se mi nepodařilo oklamat psychiku že jsem v klidu a že nejsem nervózní a taky to tak vypadalo. Naštěstí na výkony to nemělo žádný fatální vliv si myslím. První cesta vypadá lezitelně, ale je jasné že v ní bude dost natíkat. První na řadu jde hartmik, který dolézá 5 nebo 6 chytů pod top. Chvíli po něm jde spoďák a ten dolézá zhruba do poloviny, když se mu nedaří cvaknout expreska. Já padám 3 chyty pod topem při cvakání. Je to průběžné třetí místo. Jediný kdo od nás cestu topnul byl Roman. Druhá cesta byla ještě hezčí než ta první. První na řadu jde spoďák a dolézá do asi třičtvrtě cesty. Očividně mu cesta sedla a je spokojenej. Chvíli po něm jdu já. Dolézm do posledních dvou chytů, ale top se mi dát nepodařilo. Hartmik to trochu nevymyslel s nohama a končí chyt po spoďákem. Nejdále dolezl Jay Jay, který tečoval top. Já jsem byl v této cestě druhý. Do finále postupujeme jen čtyři, takže jako už tradičně, hartmik, já, Roman a poslední na řadu jde Jay Jay. V izolaci jsem tentokrát trochu nervózní a ať se to snažím jakkoliv změnit nic nepomáhá. Finálovku jsem dolezl do asi třičtvrtě cesty a poté padám,jelikož jsem slabej a neudržim dvě menší lišty. Na stejném místě vypadl i Jay Jay, který měl ale lepší výsledek z kvalifikace, takže je předemnou. Nejdále dolezl Roman a hartmik skončil těsně za polovinou cesty. Čili už po čtvrté v tomto roce je pořádí na bedně beze změny, Roman první, Jay Jay druhej a já třetí. Atmosféra kterou bych očekával ve finále MČR dost zaostávala, ale je to asi tak jediné co tomu mohu vytknout.

MSJ Edinburgh 2010

9.9. až 12.9. se konalo MSJ v lezení na obtížnost a na rychlost. Zůčastnilo se jej 18 českých reprezentantů a nějaký ten doprovod. Většina jsme jeli hromadně autobusem, který Marie zařídila. Z počátku se to jevilo jako super řešení. Ono by to dokonce aji super řešení bylo, ale nebýt těch řidičů. Něco takového jsem opravdu ještě neviděl a doufám že už ani neuvidím. Prostě a jednoduše katastrofa...víc se o tom rozepisovat nebudu, protože je to jediná věc která mi kazí dojem ze závodů. Po "menších" problémech přijíždíme ve středu kolem půl noci do vytouženého hotelu. Všichni si dáme rychle sprchu a jdem spát, protože ve čtvrtek se lezla první kvalifikačka. Já si neuvědomuji že v Anglii je o hodinu méně a suveréně nastavuju budík na sedmou hodinu ranní. Když ráno zvoní budík tak moji spolubydlící (Roman, Standa a Vojta) litují toho s kým jsou to vlastně na pokoji. Naštěstí mi za to nic nezlomili ani nepohmoždili takže všichni jedem kolem 8 na stěnu. Marie nás registruje a my zjišťujem kolikátí jdem na řadu. Já jdu až sedmdesátý se 77. Jediný cíl který jsem si pro tento závod dal zněl nebýt nervozní a ty závody si pořádně užít. To se mi také podařilo do první cesty jdu absolutně v pohodě a je to znát. Cesta byla velmi pěkná a vytrvalostní. Dolázám ji asi na 46. místě. Roman skončil o dva chyty víše, Honza na stejném chytu a klimič po neůspěšném pokusu zaklínit Klímův spoďák spadl v težším místě pár chytů pod námi. Téměř celá česká repre už měla odlezeno takže o podporu ze strany diváků nebyla nouze a atmosféra byla dokonalá. Večer si prolézáme místní bouldrovky a odjíždíme zpět na hotel. V pátek nás čekala druhá kvalifikačka a kvalifikace závodu na rychlost. Tentokrát jdu na řadu jako 33. Jdeme cestu po juniorech takže o nepříjemně dlouhé tahy nebyla nouze. Naštěstí jsme se stím všichni jakš takš poprali. V této cestě jsem byl 47. Roman dal o mínusko více, Honza skončil asi chyt nebo dva pod námi a Klimič (již zvaný Spoďák) skončil ještě o kousek níže. Po odlezení obtížnosti následuje rychlost. V kategorii nás bylo 46. a já šel na řadu už jako devátý. Předemnou jde ještě Spoďák, který cestu dává asi za 19 sec. z čehoš má vcelku radost. Chvíli po něm jdu už na řadu já a jako v obtížnosti tak i zde no stress. Cestu dávám za 14,62 a stačí to pouze na 29. místo. Poté se jdem ještě všichni nepostupující pořádně zničit na bouldrovku a jede se na hotel. V sobotu zabojují naše semi a finalistky. Nejlépe se umístila Anďa Pavlincová, která si famózně dolezla pro 3. místo. V neděli jdou do "boje" rychlostníci. Za béčkový kluky se tam dostal Ráďa a Honza K. Za holky se tam probojovala Kája (Karolínka) a Anička. Dál už se z nich nedostal nikdo, ale výkony to byly parádní. Po závodech nás čekal výlet po Edinburghu. Část šla na hrad a druhá část šla na útes. Večer to hromadně na hotelu shodnotíme a vymýšlíme novou nadávku...řidič. V pondělí ráno odjíždíme na trajekt, na kterém strávíme zhruba 12 hodin a pak už si to po souši frčíme domů. Ještě musím konstatovat že cesta zpět byla mnohem příjemnější než tam. Poté se rozloučíme a ikdyž se nikomu z tak báječného kolektivu nechce odjíždíme do svých domovů.

Na závěr ještě pár hlášek, o které nebyla nouze.
Tató hoď mi broskvu.
Já myslel že seš pomalejší.
...ne ale my máme průměrnou rychlost 100 km/h.

Bohužel na focení jsem jaksi neměl čas, takže to je tentokrát bez fotek.

Generálka na MS

Dnes 4.9. se v Jičíně uskutečnil v pořadí již třetí Česká pohár v obtížnosti. Dorazilo celkem 80 závodníků. Z čehoš 7 závodníků závodilo v kategorii chlapci A, kde závodím i já. Cesty stavěl Víťa "lachtan" Lachman a myslím že se s tímto řekl bych těžkým úkolem popral na výbornou. První naše kvalifikačka je poměrně dlouhá a převislá, z čeho se dalo usuzovat že bude dosti natíkavá. A skutečnost nebyla jiná (alespoň pro mně). Asi od druhého presa lezu s natečeným a silovým pojetím si dolézám pro průběžné třetí místo. Nejdále dolezl Roman s Honzou. Další cesta už mi seděla více, byla kratší a spíše kolmá. Nejdále opět dolézá Roman a já tečuju s Honzou předposlední chyt. Po chvíli flákání se a bavení s ostatníma lezcema všichni finalisti odcházíme do izolace. V izolaci nás baví občasný zpěv děvčat a pár dalších věcí. Jako první z naší kategorie jde klimič a po něm jdu já. Cesta se mi zdá lehká, ale trochu natíkavá. Nakonec mé snažení ukončuje bouldrové místo někde ve třičtvrtě cesty. Končí tam i Honza a Roman, ale chyt alespoň chvíli podrželi takže o mínusko jsou předemnou. Díky lepšímu výsledku v kvalifikaci tedy vyhrává Roman, druhý je Honza a já jako už tradičně tento rok třetí. Toto těžké místo se jako jediné podařilo přelézt Ivě Vejmolové která si tak dolezla pro vítězství. Samotný závod sice kladně hodnotit nemohu, ale co se týče té lezecké komunity okolo tak to s přehledem převálcuje jakékoliv zklamání z předvedeného výkonu. Takže mrdat mrkví mrtví krtky (pro nezasvěcené to je neoficiální heslo české reprezentace)a nashle v Edinburghu!